RockJoy Hampi Bouldering Trip

RockJoy Hampi Bouldering Trip

Ze strachu z chřipkové epidemie, jsme se rozhodli trávit zimu někde v teple. Jet v zimě lézt je snad sen každého lezce, tak proč ne? Vzhledem k mé lezecké vytrvalosti (která je nulová) a k pěknému článku v časopisu Everest o Hampi, jsme se rozhodli jet právě tam.

Hapmi je tajemné místo v jižní Indii, přesněji ve státě Karnataka. Leží na břehu řeky Tungabhadra river, nedaleko města Hospet. Turisty je velmi navštěvované z důvodu velkého množství několik set let starých chrámů a historických památek, lezci jezdí za neskutečnými boulderovacími možnostmi.

Historie boulderování v Hampi je relativně stará, nicméně až film Joshe Lowella Pilgrimage tuto lezeckou oblast dostal do podvědomí bouldristů z celého světa. Film je nejenom o lezení Chrise Sharmi a Katie Brown, ale dobře vystihuje i náladu místních lidí a Hampi jako takového.

Naše cesta Rockjoy Hampi Bouldering Trip vedla přes Miláno, Qatar, Bombaj až do Bangalore, kam jsme se dostali letecky. Poprvé v mém životě při cestování letadlem jsme neměli problém s nadváhou ani s obsahem našich zavazadel. Fakt je, že 6 pytlů mága, dva litry slivovice, 5 párů lezeček a několik triček nic neváží. Ale objem celkově čtyř bouldermatek už byl trochu diskutabilní.

Z Bangalore jsme pokračovali již vlakem do Hospetu, nejbližšího většího města u Hampi. Cestování Indickou železnicí je zážitek sám o sobě. Je to nejlevnější způsob dopravy a tak hojně využívaný každým. Pokud se nechcete celých dvanáct hodin mačkat s indy v narvaným kupé, je nutné rezervovat si místo ve vlaku s velkým předstihem. I tak je v kupíčku dost narváno a jistě si dokážete představit, jaký chaos způsobily naše dva batohy a dvě velké b-matky.

Vlevo lehítka podélně, vpravo otevřené kupé. Dvě sedadla dole, dvě lehátka nahoře.

Na horním lehátku, díky bouldematkám, které jsme tam museli mít tam bylo místo jen na sezení.

Vlak je vybaven obrovskými větráky, které vám celou noc hučí u hlavy...

V Hospetu se doopravdy poprvé setkáváme s indickou kulturou, resp. s Indy. Hned jak vylezeme z vlaku, je tu několik desítek otravů, kteří nabízejí rikšy, ubytování a kdo ví co všechno. Za 200 rupií si najímáme rikšu a vyrážíme do Hampi. Cestou se obávám nejenom o náš život (místní doprava je fakt drsná), ale i o bouldermatky, který jsou přivázaný na střeše malého vozítka kusem hadru a popruhem ze stativu.

Bude to držet?

Nakonec jsme se vešli i s báglama.

Nápis na sedačce řidiče mluví za vše.

Městečko Hampi je rozděleno řekou na dvě části. V hlavní části je bazar, většina chrámů, nejvíc indů a nejvíc turistů. Island side nebo taky The other side of the river je místo s velkým výběrem ubytování, ale hlavně s nejlepším boulderováním.

Bazar je centrem celého Hampi, je to místo, kde se nejvíce obchoduje, schází největší počet lidí a zvířat. Je zde také pošta a několik směnáren a např. i bankomat. K turistům patří i žebráci, kteří to otevřeně přiznají, a i žebráci, kteří se maskují za svaté. Možná, že opravdu svatí jsou a díky tomu mají tučné výdělky. Promenádují se po bazaru a nechávají se vyfotit s turisty, za to si pak řeknou nehoráznou sumu např 500 rupií. Dobrej kšeft, ne? (Abych nebyl tak zlej, příspěvek je dobrovolný, ale začnou tím že chtějí pětistovku)

Jedna fotka 500 rupek.

Běžný život místních lidí.

I tak se dá odpočívat.

Stánek s barvami na čelo a na mandaly.

Bílá mandala. Ve všední den byly bílé, v neděli a o svátcích barevné.

Tančící kobry.

Jediný rozumný způsob, jak se dostat na druhou stranu je použít malý motorový člun. Most přes řeku je už desítky let rozestavěný a pravděpodobně se nikdy se nedokončí. To samozřejmě vyhovuje místnímu převozníkovi. Chvilku stojíme frontu a pak se necháváme za 30 rupií převézt.

Řeka Tungabhadra je pro místní indy důležitým místem. Pro mnohé z nich je to jediné místo na koupání, na praní prádla a na mytí nádobí. Proto je také u řeky vždy spousta lidí a dobytka. Řeka je docela špinavá, ale místní lidé jsou na to zvýklí. Relativně čistá voda se dá v Hampi nabrat v několika pumpách stojících na ulici.

U řeky se děje vše, od koupání, mytí nádobí, praní. Je zajímavé, že jsou všude nápisy se zákazem plavání. Indové se vody bojí a neumí moc plavat.

Praní prádla.

Ubytování moc neřešíme. V Laxmi resort, který se nám líbí, usmlouváme cenu na 300 rupií za bungalow. Ceny bungalowů jsou různé, pohybují se od 200 do 700 rupií. Záleží na sezóně a na schopnosti usmlouvat cenu. Některé resorty nabízejí i pronájem bouldermatky, lezeček a prodej mága. My bydlíme společně s obrovským pavoukem a několika gekony.

Celá ,,druhá strana,, řeky se skládá z jedné hlavní ulice a z dvou vedlejších. Na té hlavní je množství krámků a stánků se zeleninou. Pokaždé když procházíme máme co dělat abychom se zbavili prodavačů, kteří nabízejí své zboží.

Ulice vedoucí ke skalám, přímo do sektoru Egg boulder.

Nejvíce jsme samozřejmě zvědaví na bouldery, kterých je všude spousta. Kam se člověk podívá, tam je palma, rýžové pole a tisíce kamenů.

Konečně lezení...

Lezení v Hampi se dá rozdělit do několika sektorů a podsektorů. Podle okopírovaného a né moc kvalitního průvodce, který lze za 70 rupií koupit, se dá lehce zorientovat a najít konkrétní oblast a podsektor. Nejbližší a nejčastěji navštěvovaná je oblast přímo na Island side. Díky své blízkosti od bungalovů a množstvím kvalitních boulderů zde leze převážná část lezců. Stačí několik minut chůze a můžete lézt.

Palmy, rýžévá pole a bouldery. Všude!

Další sektory jsou více či méně vzdálené, k některým je nutné přeplout řeku, do některých se nejlépe dostanete rikšou nebo na motorce.

Naše první cesta vedla do oblasti Egg boulder, do sektoru, který máme téměř hned za chatou. Z internetu máme nastudované různé informace o bouldrech a typu lezení a tak nás nepřekvapují velmi ostré lišty, minimum oblin a spíš kolmé nebo mírně převislé cesty. Většina kamenů je na pevné žulové desce, prostě tam tak stojí a čekají až na ně někdo vyleze.

Skok do madla, jeden z Warm ups..

Tak tady jsem se hodně potrápil, Relax Boulder, 6C jak vyšitý.

Pavla leze Warm up za 5, ze sedu to bylo o dost horší.

Na první pohled je v Hampi nekonečné množství skvělých boulderů. Na druhou stranu, alespoň podle mého názoru, tomu zas až tak není. Osobně bych bouldery rozdělil do několika kategorií. První by byla VE – very easy – to jsou bouldery lehké, v průvodci uváděné jako warm ups, kterých je velké množství. Patří sem také bouldery, které mají už klasickou klasifikaci, ale člověka moc nepotrápí.

Druhá kategorie by mohla být the best of – tedy bouldery, které jsou vyhlášené, známé z videí, a které přelézá nebo nacvičuje většina lezců. Klasifikace je od 6b do 8a, nejčastěji však okolo 7a. Těchto boulderů není mnoho, kdo trochu leze, zvládne je vylézt za pár dní. Patří sem např. bouldery: Egg boulder Arete 6b, Double Arete 7b, Space Baba 7b, Kingfisher 7a+, Cosmic Crimps 6b, apod.

Pavla cestou od Give me Five.

Můj boulder. Původne jsem myslel na 7c, pak jsme se s Tomajdou schodli na 7b+.

Třetí kategorie jsou bouldery hodně těžké, většinou nad 7c. Nepatří většinou k nejhezčím a jsou lezené malým množstvím lezců.

Poslední kategorie jsou bouldery v oblastech, které jsou hůře dostupné. Do většiny těchto oblastí jezdí jen minimum lezců, není na ně udělaný dobrý průvodce, konkrétní bouldery se špatně hledají a často jsou velmi zarostlé. Tyto oblasti jsou pro dobrodružné povahy nebo pro ty, kteří tráví v Hampi dlouhou dobu.

Vedle všech těchto již vylezených bouldrů je zde hodně možností na prvovýstupy.

Sektor Acces Denied, Sunslooper, sd tak za 6b+, ze stoje 6a+

Sektor Give me five, Pinch Roof 7b, jeden z těch co nepustil

Velmi omezujícím faktorem v Hampi je vysoká teplota. Hlavní sezóna je zde v prosinci a lednu, to bývá největší zima. I tak je přes den okolo 40°C. Nejlepší je lézt brzo ráno nebo pozdě odpoledne. Přes den je to sebevražda nebo spíš prstovražda. Kůže na malých ostrých lištách trpí a děravé prsty se nestačí hojit. Nám se podařilo vyrazit ráno pouze jednou a to na boulder Goan Corner. S čelovkami na hlavách jsme lezli od 6 hodin.

Známý boulder Goan Corner za 7C, je 6 hodin ráno, doba kdy je nejlepší tření.

Další věc, která se nemusí líbit každému, je relativně velké množství boulderů, které jsou vysoké. Např. vyhlášený problém Cosmic Crimps 6b by v Juře mohl být regulérní cestou se čtyřmi nýty. Má cca 10m a poslední krok není úplně příjemný. Nebo bouldery, které horko těžko vylezete a pak musíte stejnou cestou slézt, jako např. cca 8m boulder Access Denied za 6C. Na podobné bouldery se domlouvá větší množství lidí, kteří mají bouldermatky, což alespoň psychicky velmi pomůže.

O lezce není v Hampi nouze. Sjíždějí se sem bouldristi z celého světa. Někdo přijede na pár dní, někdo na celou zimu.

Nedostavěný most přes řeku.

Most.

A děti, mají si kde hrát...

Z focení byly vždy nadšený.

Někdy bylo potřeba je probudit.

Děti...

....už od mala musí pracovat.

Jak už bylo napsáno, kromě kamenů na lezení a památek jsou všude okolo rýžová pole. Pěstování rýže je samo o sobě velmi zajímavá věc. Není to vůbec tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Do Hampi jsme přijeli v období sklizně. Rolníci krátkými srpy rýži posekali a ručně nakládaly na traktor. Klasy se vozí do mlýnice, kde vzniká rýžová mouka. Po několika dnech se pole zaleje vodou a nechá pár dní odstát. Mezi tím, se v rýžových školkách vypěstují s

azeničky rýže. Ty se nechají vyrůst do cca 15-20cm. Těsně před sázením vlastních rýžových sazenic se vodou zalité pole zorá. Pokud rolníci mají, používají traktor se specielně upravenými koly do bláta, pokud nemají zapřáhnou dobytek. Zorané pole se následně uhlazuje. Vše probíhá na poli, které je zalité vodou, rolníci jsou tedy po kolena v blátě. Když je pole takto připravené, přicházejí na řadu sazeči. Ti mají připravené sazenice rýže svázané v trsech a sází je cca 30cm od sebe. Sazenice jsou v blátě dané jen tak hala bala a proto se ještě vyrovnávají do řad pomocí nataženého provázku. Bylo úžasné koukat na týpky, který v předklonu projížděl celé pole sem a tam a opravdu rychle sazenice rýže přerovnávají do řad. Pak už jen rýže roste a roste...a vše beží dokola.

Do Hampi jsme přijeli v půlce prosince a právě probíhala sklizeň rýže.

Sklizené rýžové pole.

Rýže se doveze do mlýnice, kde se semele na rýžovou mouku.

Jednoduchý stroj na mletí.

Sklizené pole se zatopí vodou a zorá buď traktorem nebo pluhem.

Pak se rozorané pole ,,uhladí,,

Mladá rýže ze školky je připravená v trsech na sázení. Sází se jednotlivé sazeničky.

A to je většinou ženská práce.

Sazeničky se srovnají podle provázku do řad.

A pak se čeká až rýže vyroste.

A jsou tu i ty palmy...

Člověk nevydrží lézt každý den, naštěstí je zde množství aktivit vhodných na Rest Days. Zajímavé jsou výlety do okolí a již zmiňované památky. Těch je v Hampi tolik, že jsme je zdaleka neprošli všechny. Památky jsou také důvod, proč je Hampi turisty velmi navštěvované místo. Historie Hampi sahá někam do roku 1336, kdy zde začal vládnout Harihara Raya z dynastie Sangama. Díky své poloze a díky schopným panovníkům se brzo stalo Hampi obchodním i kultůrním centrem oblasti. Největší rozkvět byl v období let 1509 - 1529, kdy vládl král Krishnadeva Raya. Ten se zasloužil za největší expanzi svého království. V této době také vzniklo nejvíce chrámů a dnes již historyckých památek. K vidění je množství chrámů, sochy vytesané z jednoho kusu žuly a podobně. Některé chrámy jsou dodnes funkční, lze je jednoduše navštívit.

Virupaksha Temple - lezení je všude okolo.

Co mě fascinovalo bylo žulové podloží. Perfektní žulová deska, na které stojí 500 let staré chrámy a miliony let staré kameny.

Asi 7m socha vytesaná z jednoho kusy žuly. Nechápu jak to dokázali.

Součástí většiny chrámů je i nádrž na vodu.

Jeden z fungujících chrámů stojí přímo v centru Hampi a jmenuje se Virupaksha Temple. Jeho historie sahá až do 7 století a jistě stojí za to ho navštívit. Za vstup zaplatíte pouhé 2 rupie, ale pokud s sebou máte foťák je to už 50 rupií na víc a za kameru dokonce 500. Chrám se skládá z velké věže, několika nádvoří a spousty různých místnůstek, kde jsou sochy svatých a pod. Největším lákadlem je, ale asi slon, který vám požehná. Slonovi podáte nějaký drobák, ten si ho chobotem vezme, dá ho svému majiteli a pak vás chobotem pohladí po hlavě.

Slon v chrámu Virupaksha Temple.

Posvátný buben v Virupaksha Temple.

Žebrák

A další žebrák.

A ještě jednou slon.

a i o něj je potřeba se starat. Každé ráno u řeky.

V Hampi jsme lezli měsíc a za tu dobu vylezli vše na co jsme měli. Lehké warm ups, některé vyhlášené bouldery až po zarostlé problémy někde ve vzdálených oblastech. Za celou dobu to bylo 300 různých boulderů do obtížnosti 7c+. Poslední týden jsme lezli s Tomajdou, který mi dost pomáhal a hlavně motivoval. Díky.

Tomajda v 7b spáře.

Stejná spára, dala nám oboum děsně zabrat.

Zdravě nasraný Tomajda. No nepomohlo nám to v tomto případě ani jednomu. 7c+.

Nejenom že jde Tomajdvi lezení po skalách, ale leze dobře i po palmách pro ořechy.

Závěrem –celkově se mi v Hampi dost líbilo, ale né zas až tak, abych tam jezdil podruhé. Většinu pro mě lezitelných boulderů mám vylezených a je spousta jiných oblastí, kde se dá trávit zima.

Na poslední dva dny si jedeme odpočinout do oblasti GOA. Goa je nejmenší stát Indiie a údajně jsou zde nejhezčí pláže. My moře moc nemusíme, tak jedeme jen na dva dny. Z Hospetu jedeme večer lehátkovým autobusem do Palolemu. Cesta byla celkem v pohodě, kolo opravovali jen 2x. Palolem je turistické misto s velkou pláží, čistým mořem a opět velkým bazarem. Díky turistickému ruchu je zde všechno 3x dražší než v Hampi. Všude se dá, ale smlouvat. Rozhodně nás neláká válet se na pláží a tak chodíme po okolí, půjčujeme si kayak, jedeme na výlet za delfíny a navštěvujeme bazar.